Ani jsem nemrkla a začalo zkouškové. I tohle období neproběhlo zcela tak bezproblémově, jak jsem si představovala. V den poslední zkoušky mě brzy ráno probudil telefon, v němž se ozvalo „Simi, nechci tě nějak plašit, ale asi rodíme.“ Abych tohle uvedla na pravou míru, musím zmínit, že jsem jedné osobě mně velmi blízké přislíbila účast u porodu její dcerky. Naházela jsem na sebe oblečení, nalila do sebe kafe a s myšlenku toho, že si rychle odbudu zkoušku a hned poté vyrazím do porodnice, vydala jsem se směrem ke škole. Když jsem došla před fakultu, ozval se ve mně asi nějaký šestý smysl a já se na podpatku otočila a bleskurychlým tempem se rozběhla na zastávku městské hromadné dopravy. Však taky bylo proč. Po příchodu do porodnice mě ihned nahnali převléknout se a šup na porodní sál. Po druhé hodině odpolední jsme se konečně dočkali a já moc děkuji za to, že jsem mohla být u tak nádherného okamžiku jakým je zrození nového života. Za dva dny jsem seděla ve škole na poslední zkoušce, která mi zaručila připuštění ke státnicím. Ovšem, omluva typu „promiňte, že jsem nepřišla na první termín, byla jsem náhle u porodu“ by pobavila asi kohokoliv, kdo by mě měl v tu chvíli zkoušet. Vše bylo uvedeno na pravou mírou a já se mohla odporoučet domů s vědomím, že jsem to všechno zvládla, ale že mě toho ještě pořád dost čeká.