Zase to mělo zpoždění, pitomá jednadvacítka. Samou radostí dobíhám skoro odjíždějící trojku. Ufuněná, upocená a rozcuchaná se hroutím do sedačky, vytahuji z tašky čtečku a s chutí začínám hltat řádky povinné četby. Vtom mě ale vyruší vysoký a dost nepříjemný hlas. Takový, který si dokážete představit u starší dámy, která svou zapšklost potřebuje ventilovat všude ve svém okolí a nejlépe takovou hlasitostí, která obsáhne minimálně dva velké trolejbusy. Stačí mi jen zvednout oči a je mi jasné, že se má předtucha nemýlila. Dvě místa naproti mně zaujal starší pár a paní přesně odpovídá představě, která mi prvně bleskla hlavou. Snažím se jejich rozhovor nevnímat, ale tak nějak mi to nejde. „No, prosim. Další, co čumí do nějakýho tabletu. Kdyby si vzala knížku, udělala by líp. Takhle si akorát ničí voči. Ty mladý akorát čuměj do telefonů nebo počítačů, ven nechodí a akorát tloustnou.“ A její skvělý situaci osvětlující monolog pokračuje i dál. „Vždyť se na to podívej! Ty dnešní mladý holky neuměj pořádně uvařit. A co teprve, když pak mají děti! Děti musejí pořádně jíst! Ty holky dělají jenom ty německý sr*jdy, polotovary, co se tam u nich zkazí a nesežere, to pošlou nám. A protože ty nány neuměj vařit, tak se cpou akorát timhle a pak to taky tak vypadá! Uvařit pořádnou omáčku, to ne! Knedliky nežerou, to maj strach, že ztloustnou. Když to nebudou jíst pořád, tak ne. Ale to jim necvakne. To je hrozný.“ Cuká mi koutek, koušu se do jazyka, abych se nezačala smát a nesnažila se jí oponovat. Asi mi to slušné vychování nedovolí. V této chvíli mě naštěstí vysvobodí, že jsem konečně u školy a můžu před paní rychle utéct. Uf!

 

Ale teď vážně. Paní předvedla něco, čemu já říkám „pojďme na jednoho člověka naházet špínu v podobě většinového stereotypu“. Bylo by ale mnohem příjemnější, kdyby paní nedala na první dojem. Čumím do čtečky z jednoho prostého důvodu. Je praktická a díky ní si tolik neničím svá už tak dost nefunkční záda. Je totiž rozdíl táhnout v tašce na zádech osmi set stránkovou knížku, nebo jednu malou lehkou „destičku“. A vaření? Drahá dámo, uvědomte si, že absolutně netušíte, kdo sedí před Vámi. Moje rajská a svíčková jsou bezkonkurenční! Spousta studentů a studentek miluje jídlo, protože je to jedna z osvobozujících věcí z jejich „černobílého“ studentského života. A ta příprava!!! Takže nás prosím přestaňte házet do jednoho pytle! Ale víte vy co? Vlastně jsem to samé udělala já s Vámi. Podlehla jsem při odhadu Vaší povahy z vašeho hlasu stereotypu. Ten se mi sice potvrdil, ale pořád to neznamená, že starší dámy s upištěným hlasem musejí být zahořklé. A možná právě kvůli takovým situacím lidé tak snadno podléhají ustáleným představám. Zkuste občas nejprve zapřemýšlet, uvážit možnosti a pak až se do někoho obouvat. Děkuji. 😊