Tady najdete
nejvíc!
Památník Lidice
Červenec 2019
Místo, které na mě udělalo obrovský dojem. Místo, kde se psala jedna velká nechvalná kapitola naší historie.
Do Lidic jsem se chtěla podívat již několik dlouhých let. Pokaždé, když jsme s mužem projížděli kolem, mi říkal: „Neboj, naplánujeme to a jednou se tam podíváme. Je tam pěkné muzeum.“ A tak jsem čekala, až jsem se jednoho dne dočkala.
Památník v podobě, v jaké ho známe dnes, vznikal postupně. První byl postaven pomník u hrobu lidických mužů, který byl vybudován roku 1945. O deset let později byl do areálu začleněn Sad míru a přátelství složený převážně z velkého počtu růžových keřů z celého světa. Byl vybudován z iniciativy Sira Barnetta Strosse, který se zasloužil i o založení Lidické sbírky. Růže se stala symbolem nových Lidic. Muzeum bylo otevřeno roku 1962. V roce 1995 byly v areálu umístěny první sochy sousoší 82 lidických dětí, jež přišly o život v plynových vozech v Chelmnu. Autorkou je sochařka Marie Uchytilová.
Památník byl díky veřejné sbírce postupně zrekonstruován a dnes slouží nejen jako připomínka lidické tragédie, ale i jako centrum konání různých vzdělávacích seminářů atp.
Samotný vstup do památníků na mě působil velice monumentálně. V ten den nebylo v Lidicích mnoho turistů, tudíž se zde rozprostíral zvláštní klid. Postupně jsme prošli celý areál původní obce, celé pietní území, podívali se na sochy a sousoší, která jsou též součástí památníku. Prohlédli jsme si i zbytky některých lidických budov – základy kostela, školy, zdi Horákova statku. Jako kdyby se zde zastavil čas. Celou dobu mi šíleně běhal mráz po zádech. Když jsme prošli pietní území, vydali jsme se do muzea, kde jsme navštívili stálou expozici s názvem A nevinní byli vinni… Jedná se o velmi dobře zpracovanou multimediální expozici, která mapuje nejen událost, kterou celý památník připomíná, nejen tragické osudy lidí, ale i samotnou obnovu obce. Největší dojem na mě udělala ta část expozice, kde jsou vystaveny dopisy dětí poslané jejich příbuzným, a kde běží zvuková stopa, na níž jsou tyto dopisy dětskými hlásky předčítány. Člověku to hlava nebere, jak se mohlo něco tak hrozného stát. Jak dokážou být lidé zlí a nechají pykat i ty, kteří jsou naprosto nevinní. A to je přesně ono, řekla bych. To je to, co památník ukazuje, co si z něj má návštěvník odnést. I nevinní byli vinni, tak na to nezapomeňme a vyvarujme se tomu, aby se něco podobného opakovalo.
Po návštěvě muzea jsme ještě absolvovali prohlídku domu č.p. 116, který ukazuje, jak vypadalo dobové bydlení lidí v nově vybudovaných poválečných Lidicích. Domy byly stavěny podle jednotného plánu, tzn. bylo vyprojektováno pár modelových typů domů, podle nichž se celá obec stavěla. A i dnes jsou na obyvatele Lidic kladena omezení, pokud svůj dům rekonstruují. Nesmějí totiž nijak narušit charakter, který obec má.
Jako poslední jsme se podívali do Lidické Galerie, kde vedle stálé expozice, jejíž součástí je i nejcennější dílo poválečného umění u nás – obraz Strýček Rudi (jehož pojistná hodnota je bezmála 8 milionů eur a který se stal symbolem smíření) probíhala Mezinárodní dětská výtvarná výstava, konkrétně její 47. ročník. Na závěr to bylo příjemné odreagování se u krásných výtvorů od dětí z celého světa, které odrážely mimo jiné i oblast vědy a lékařství.
Z Památníku Lidice jsem si odnesla velmi silný dojem. Jedná se o důstojnou připomínku smutné části naší historie a myslím si, že rozhodně stojí za navštívení.
